Žák pobodal učitelku

A samozvaní experti, různí psychologové pedagogové a podobně  mají hned jasno. Neúcta k autoritám bla bla bla ..Agresivita mládeže bla bla bla .. internet bla bla bla ... brutální počítačové hry bla bla bla. Drogy a alkohol bla bla bla

Těmhle "expertům" by někdo měl vzít jejich diplomy, zašroubovatr je do pouzder tvaru jehlanu a to jim sprominutím  narvat do zadele -  tím tupým koncem napřed aby to nešlo vyndat !  Na ty první možné příčiny které jsou dokonce daleko pravděpodobnější než jejich teorie, totiž ve svých komentářích neupozornli. Na příčiny, které  hrály, a ještě budou zřejmě hrát roli i v budoucnosti  v celé řadě tragédií. Ale vraťme se do historie.

V roce 2004 učeň Svitavského učiliště zabil učitele přímo v hodině.  Kromě toho, že škola okamžitě  zakázala svým žákům se k události vyjadřovat (!), kromě samozřejmé odezvy médií a bulváru, vzešel tehdy požadavek školských odborů aby učitelé získali jako ochrana před násilím status "veřejného činitele".   Velm střízlivě, se snahou dobrat se skutečných příčin tragédie,  věc komentuje blog  Michala Altaira  Valáška Tak nám zabili učitele. Divíte se? Doporučuji jej přečíst. Já jen cituji.

Rekapituluji-li totiž to období svého života, které jsem strávil v laskavé péči našeho vzdělávacího systému, nejčastěji si vzpomínám na pocit bezmoci. Tenhle pocit mne věrně provázel mateřskou, základní, střední i vysokou školou. 

 Ačkoliv nejsem do detailu seznámen se situací na Rakovnickém  gymnáziu, ani s podrobnostmi případu, ani s pozadím rodiny  ve které chlapec žil, dovoluji si spekulovat, že právě pocit BEZMOCI  byl  tou první možnou příinou.  A že bude hrát svoji roli i v dalších tragédiích.

Druhou možnou příčinou, jak v Rakovníku tak i v minulých a  budoucích tragédiích  -  je pak pedagog - predátor. Necitlivý, vůči dětem zlý, škodolibý a agresivní s oblibou v buzeraci a ponižování. Nebo si "jen" vybere nějakého obětního beránka a na něm si pak pravidelně chladí svoje frustrace a vybíjí nenávist - zkrátka zasedne.  Což v kombinaci s rodiči, kteří jsou schopni dítěti za jeho neúspěch udělat ze života peklo, jest koktejl vpravdě pekelný. Něco o tom vím, prošel jsme si tím na vlastní kůži ale psát zde o tom nebudu. Byla by to výpověď natolik osobní, natolik hluboká a natolik silná že by to zdejší periodikum neuneslo.

Stres, který díky této kombinaci dítěti vzníká, vysoce přesahuje hranici za kterou zůstává bez trvalých následků na psychice a na duši,   může, spolu s pocitem bezmoci  dosáhnout závratných hodnot a vést i ke zkratovému nebo naprosto kontraproduktivnímu jednání. Ostatně,  ne nadrmo se dnes školy - tedy negativními jevy s ní spojenými - bojí celá třetina žáků.   Z tohoto článku cituji.

Děti se bojí toho, že musí podat výkon, většinou proto, že je škola přetěžuje, anebo také proto, že mají starost, že nedokážou splnit očekávání svých rodičů. Mohou se tak děsit chvíle, kdy se jim někdo bude vysmívat nebo dokonce toho, že propadnou. A mnozí rodiče k tomu strachu ještě v dobré víře přispívají líčením hororových scénářů jejich budoucího života, jestli nepřinesou na vysvědčení jedničku z matematiky.

Kdosi v diskuzi k článku o pobodané učitelce  prohlásil, že "přes necitlivé přístupy kantora k žákům nekončí žák na pohotovosti ". To sice  má pravdu, na pohotovost se oběť necitlivého přístupu  dostane málokdy, většinou je totiž finálním důsledem onoho "necitlivého přístupu" pedagoga a rodičů -  mastný flek pod nejvyšším oknem budovy, oprátka  na konci provazu ve které vyhasne mladý život. Zkrátka ten nejsmutnější jev - dětská sebevražda.  V tom nejlepším případě (?)  pak končí  traumaty, které si coby balvan na krku člověk vláčí sebou celý život.

Poznámka: Od roku 1996 do roku 2010 ukončilo sebevraždou život 86 dětí mladších 15 let, to je průměrně šest dětí ročně (!). TO nejsou čísla vycucaná z prstu to je ČSU

Pojďme ke konkrétním příkladům.  Ze zpravodaje Fondu ohrožených dětí, č 2/2000

Paní učitelka V... (v originále uvedeno plné jméno) která jako důchodkyně učí na ZŠ Komenského, děti, zejména chlapce, neustále ponižuje a psychicky deptá. Žákům se rapidně zhoršil prospěch, objevila se u nich nesoustředivost při domácí přípravě a u některých i pomočování. Šetření u rodičů i dětí, které tato paní učitelka učila, informace potvrdilo. Rodiče uváděli, že z jedničkářů se stali čtverkaři, děti téměř denně nosily domů nesmyslné poznámky, musely chodit na "hanbu" do jiných tříd, učitelka jim trhala sešity apod. Děti jsou tak stále ve stresu a do školy chodí s hrůzou. Např. jeden hoch nám sdělil, že paní učitelka jim řekla, aby si na druhý den připravili ořezané tužky, že budou rýsovat. Taťka mu je večer pomáhal ořezat. Další den vběhla paní učitelka do třídy a z ničeho nic začala křičet. Přitom vzala jeho pouzdro a bušila s ním o lavici. Potom pouzdro otevřela, a když viděla ulámané špičky tužek, začala na něj křičet. Chlapec se rozplakal a musel jít na hanbu do první třídy.

 -------------------

Na toto reagoval v dalším výtisku  Zpravodaje Fondu Ohrožených dětí  1/2001 čtenář, patrně psycholog

Paní učitelka v jedné ZŠ v Podkrkonoší učí jako důchodkyně 1. třídu. Koncem října žádalo několik rodičů o pomoc naši pedagogicko-psychologickou poradnu, protože děti se bojí do školy. U osmi dětí, s nimiž jsem se jako psycholog setkal, jsem zjistil neurotické projevy a počínající školní fobii ze strachu a hrůzy, aby něco nezapomněly nebo neudělaly pro školu špatně. Protože jinak by je paní učitelka postavila před tabuli na tzv. výstavku hlupáků a před celou třídou by říkala, že tohle jsou ti největší hlupáci. Dětem říká paní učitelka číslem. Pětkou a čtyřkou známkuje i za pohybové neobratnosti. Kdo se hlásí na WC a jde moc rychle, musí se vrátit a jít pomalu. Kdo řekne, že chce čůrat, dostane lepáka, stejně jako za jiné chyby. Klid zjednává paní učitelka ne ťukáním, ale práskáním pravítkem do stolu. Kdo se rány lekne a udělá křivou čáru, dostane lepáka. Tužky musí být ostře ořezané a nesmí se nic zapomenout, a tak se děti stále ujišťují a jsou v neustálém stresu, zda mají všechno v pořádku. Všech osm svorně uvedlo, že největší hrůzu měly z "výstavky hlupáků". Pochopitelně že toto sociální ponížení bylo nejhorším trestem a pro některé bude traumatem pro celý další život. Znova a znova se děti ptaly rodičů, jestli nejsou hlupáci a jestli je rodiče mají rádi. Neurotické a fobické projevy rostly. Když se rodiče chtěli s učitelkou domluvit, vykázala je ze třídy. Poslal jsem proto rodiče za ředitelem školy a na jejich přání jsem se schůzky s ním zúčastnil. Paní učitelka byla v té době nemocná. Pan ředitel nejprve asi dvacet minut mluvil všeobecně o problémech školství a pak o tom, že paní učitelka musí dostat šanci. Návrh na změnu učitelky pan ředitel striktně odmítl a vyžádal si druhou schůzku, na kterou byli pozváni všichni rodiče. V tajném hlasování se většina vyslovila pro výměnu učitelky, ale asi deset rodičů změnu nechtělo. Byli velmi rozzlobeni na ty ostatní i na mě, protože jsem výměnu učitelky podporoval. Zatím suplovala družinářka a všechny problémy dětí byly pryč. Ale po ukončení neschopnosti se "polepšená" paní učitelka opět postavila před třídu a učí dosud. Rodiče, kteří mohli, přeřadili děti do jiné školy. Před jednáním školní inspekce jsem byl z poradny propuštěn, neboť jsem nepostupoval jako loajální státní zaměstnanec. Zanedlouho za mnou náhodně přišla matka se synem a spontánně si vzpomněla na to, jak ji tatáž paní učitelka postavila před třídu a řekla, že je nejzlobivější holka z celé třídy. Ještě nyní se ponížením třese a někdy se rozpláče, když si na to vzpomene. Každý má povinnost chránit děti před tělesným a psychickým utrpením, jen někteří státní úředníci mají povinnost chránit především sami sebe a židli, na které sedí...

------------------------------------------

Samozřejmě že tyto dva zveřejněné příklady jsou pouhou špičkou vrcholu skutečného ledovce problému.  Onen známý vtip o tom že rozdíl mezi učitelem  pedofilem je ten že pedofil má děti rád nabývá  pachuť velmi hořké reality. Divili by jste se, kdyby si nějaký rodič do  xichtu výše zmíněných učitelek "utřel pěst" a ještě se jí  tam a zpátky prošel okovanou po ciferníku ? Nebo jim za toto nějaký bývalý vděčný žák "utrhl hlavu a nasral do krku" ?  Já tedy ne.  Ostatně, kdyby měl mít učitel status veřejného činitele,  kolik by za výše zmíněné chování měl dostat let kriminálu ?  Zdá se že obě učitelky zasévaly bolest a strach do celých generací dětí. Za tohle je i doživotí na galejích  málo !

Příznačné, alespoň z druhého příkladu, je fakt , že ve školství - a nejen ve školství - panuje jakási OMERTA - zákon mlčení.   Kantor/ka  - grázl a predátor, pseudopedagogický sadismus, o těchto tématech se zkrátka ani nepřemýšlí. Ani ve školství, ani přímo ve sborovnách - tam je sebereflexe naprosot nevítaným jevem, ani mezi rodiči. A na druhé straně rodiče, pro které je  vlastní děcko, které ve škole nadprůměrně prospívá,   jen další kamínek v mozaice skvělé kariéry, další zlatá medaile v síni slávy  či pohár na poličce, a kteří se za to, když tomu tak není, a nemůžou se svou ratolestí chlubit,  dokáží dítěti fyzicky i psychick mstít. To  jsou pro dnešní společnost tabu témata. 

Nemluví se o tom, nepřemýšlí a uznejme, média také raději  rozpoutají morální paniku ve stylu v perexu zmíněných  výroků "odborníků", než by otevřeně pátraly a psaly o příčinách.  Je třeba tuto situaci zvrátit. Je třeba o tom informovat, je třeba o tom psát, nenechávat si zážitky pro sebe.  A nestat se kvůli školy katany vlastních dětí...

PS: Ono vse vůbec s predátory ve škoním systému děti setkávají hodně brzo.  Vyprávěla mi známá, matka dvou dcer, že jednou takahle slyšela z pokoje holek divný zvuky. Starší tam stála nad mladší jak B Buh pomsty, v ruce pravítko, mladší seděla u stolečku s plastelínou na dětském talířku. Starší chodila po místnosti, práskala pravítkem a na mladší řvala "ty svině žer ! "
 "A dost ! co to má znamenat !" zastavila matka  děj... A pak jen skoprněle zírala když obě holky (tehdy chodíce do stejného předškolního zařízení) svorně odpověděly "Hrajeme si na školku, mami......

Tohle prostě nepotřebuje komentář.